Miluju, když...

Po dlouhé době bych chtěla zase trochu doplnit můj seznam Miluju, když... Artush něco dělá:

• Když mi dotáhne do postele plyšovou kachnu - a já ho pošlu do háje, že chci spát. Artush naštvaně odkvačí a za vteřinu se zpátky z tahacím provazem. Pokud ani ten nezabere, zase frčí pro kachnu - a takhle to střídá, dokud se se ním nejdu přetahovat.
• Když se vloudí do kuchyně, kam nesmí, a čuchá k odpadkům, a kdykoli se na něj podívám, tak strašně zaujatě pozoruje výzdobu okna nad odpadkovým košem a ani náhodou mu pohled nesklouzne dolů k odpadkům.
• Když se nacpe v těch nejtěsnějších místech co těch nejšílenějších poloh, kde pak spokojeně překáží celý den.
• Když je venku sníh a jdeme na pole. Lítá tryskem v obrovských kruzích, nabírá sníh do tlamy a vyhazuje si ho před sebe a chytá ho. 
• Když se jde po koupání fénovat a naštvaně se na mě celou dobu dívá. Když mu dám mlsík tak je na chvíli kámoš, ale vzápětí opět brutální ignorace.
• Když jakékoli nastartované auto považuje za Jardovo a má chuť do něj skákat...
• 
  

Vlastním Ferrari aneb proč si nehandluji sama

Vím, už je to trapný, pořád psát, jak všechno vyhráváme a jak si všichni myslíte, že to jde samo, když je ten pes tak báječný, takže než se pokocháte tituly, musím podotknout, že na všech těch výhrách a titulech má zásluhu spousta lidí, kterým bych tímto chtěla poděkovat.
1. Jsem to já, kdo Artyho před výstavou koupe, češe, fénuje a chrání před bahnem alespoň v den výstavy. A že je to o nervy víc než samotné výstavy, to si ani neumíte představit. My totiž česání nemáme rádi!
2. Je to náš pan chovatel Jaroslav Šeda - bez něj, bychom nikam nejezdili. Někdo vás do toho musí dokopat, namotivovat a podpořit. Takže tobě, Jardo, hlavní a největší DÍK.
3. Pak je tu naše soukromá handlerka Jitka Svobodová, kterou má Artík nejradši na světě a běhá s ní královsky. Ale nejen ona - v poslední době se Arty dostal do rukou Kačenky Navrátilíkové, Josi Soltes, Broni Glonekové, Kláry Babové, Páje Píchové a dalším, které si právě teď nevybavím. S každým mimo mě běhá můj milovaný psík nádherně a proto tohle poděkování patří i vám, mé drahé handlerky.

- VSUVKA - Skoro pokaždé když Arty něco většího či menšího vyhraje, tak mi spousta z mých přátel gratuluje, likuje fotky atd. Což je moc příjemné, jsem vám všem za to vděčná, nicméně znáte to - sto lidí vám něco pochválí a jeden pohaní a už jste z toho smutní. Každá naše výhra znamená prohru pro jiného. A ne každý je k ostatním tak přející. Samozřejmě mě mrzí, když nevyhrajeme my - je to konec konců soutěž, každý chce vyhrát a není pochyb o tom, že svého psa považuji za nejkrásnějšího na světě. Ale jsem schopná to přát i jiným. Nevadí mi, když nás porazí krásný pes, přeji mu to, pogratuluju mu. Ale zpátky k tomu, co jsem chtěla - když už mi někteří moji "kamarádi" nemohou vytknout chyby na psovi, ryjí do toho, že nehandluji já. Ptají se proč etc. Tak bych to chtěla zkusit (asi posté, ale poprvé tady na blogu) vysvětlit.
Představte si, že celý život sníte o autě, plánujete si, jak uděláte řidičák, našetříte na auto, naučíte se jezdit a pak si budete kupovat lepší a lepší až se dostanete k formuli. Začnete si už tak předem ze zájmu prohlížet autobazary a najednou je to tady. Vidíte krásné auto. Nerozumíte tomu, je to o hodně dřív, než na takové auto budete mít a vlastně ani nevíte, co to je za auto. A nemáte na něj peníze a nevěříte, že vám na něj někdo půjčí. Jenomže najednou vám někdo půjčí, dá vám důvěru, že i když jste amatér, tak tohle auto zvládnete. Z ničeho nic to auto máte doma a teprve začnete zjišťovat, kde se dá teda udělat nahonem řidičák.
Jak tak pomalu chodíte na lekce, zjišťujete, že to vaše auto, které se vám (ženě) líbilo pro svou lesklou karoserii a pár samolepek na kapotě, není jen tak nějaké auto, ale to nejlepší a nejrychlejší auto - třeba Ferrari. Jste v šoku z toho zjištění a najednou zjistíte, že jste přihlášeni na velký závod. Samozřejmě - je to vaše Ferrari - nenecháte v něm jet cizí lidi - vždyť co kdyby to to Ferrari špatně neslo a pak na vás zanevřelo. A jste to vy, kdo chce stát na bedně se zlatým věncem kolem krku. Jedete tedy závod. Jako jo, jde to, dojedete do cíle. Vidíte, že to není zlé, Ferrari to ujelo. Ale napadne vás, co kdyby v něm jel nějaký lepší jezdec než vy, s čerstvou autoškolou.
Nahrajete si svůj závod na video a pak chtě nechtě půjčíte své Ferrari super závodníkovi (fakt žádného neznám :D ) a on ten závod vyhraje. Taky jste si to natočili na video. Porovnáte obě videa. V prvním vaše autíčko skřípe, brzda - plyn, brzda - plyn. Jede, ale hučí a není úplně spokojené. Na druhém videu řeže zatáčky a... usmívá se (!).
Závidíte, trénujete, ale i když už umíte jezdit, teorii máte zmáknutou a nakoukaných stovky koleček v kruhu, jakmile sednete za volant v oficiálním závodě, ruce se vám zpotí, volant začne klouzat a je tu zpátky známé brzda-plyn, brzda-plyn. V extrémních situacích (např. na zahraničním okruhu v Polsku) se auto dokonce vymkne kontrole a místo běžné rychlostí vypálí raketový pohon, stihne udělat hodiny několikrát na okruhu, vypustí kapaliny a (nevím k čemu přirovnat to, že se začne drbat :D ) - musíte uznat, že tohle by se Ferrari stávat nemělo.
A pak nastane děsivá chvíle, kdy se musíte rozhodnout. Bude mé Ferrari vyhrávat s jiným závodníkem, zatímco vy budete stát u cílové pásky a mávat mu a kupovat mu voňavý benzín za výhry i prohry, nebo budete sedět doma a snít o tom, co by mohlo být. (Protože ostudy na okruhu ve vaší režii už bylo dost?)

Tak jsem se konečně vypsala - a co vy? Jezdili byste se svým Ferrari jenom tak po polní cestě a užívali si jízdu a závody nechali mistrům, jako já? Nebo výhra není všechno a na okruh patří pouze majitel a jeho auto?

Bitka s Ouddym na setřím srazu

26. ledna jsme vyrazili s Artíkem na setří sraz. Pro velký úspěch jsme se na něm sešly dvě. Já a Klára. A samozřejmě naše čtyřnohé lásky - Artush a štěndo irského setra Ouddy. Ouddy je sice mladík, ale od Artyho se nenechal nic líbit a už v prvních minutách společné jízdy autem ukázal, že auto je jeho a nenechá si na něj sáhnout. Artík nestíhal zírat, protože až dosud bojoval jenom s Dixym - a ten si nechá spoustu věcí líbit.

Vyrazili jsme na procházku obrovským parkem v Bohdanči. Je to nádherné a kouzelné místo, kam se rozhodně ještě někdy chci vypravit. Šli jsme asi dvě hodiny a kluci řádili jako pominutí. Chtěli lovit místní běžce a Arty štěkal na koně, kteří projížděli kolem nás.

Zatímco kluci blbnuli kolem nás a užívali si mrazivý den (bylo asi -10 stupňů), my si porovnávaly zkušenosti a zajímavosti z našich setřích životů. Nakonec jsme zašli na oběd do restaurace, kde si oba setříci získali místo v srdci paní majitelky. Dostali mističku s vodou a klidně spinkali pod stolem.

Více slov netřeba. Artík získal nového parťáka a já kamarádku na to setří povídání. Teď už mrkejte na fotky ze srazu: 

Způsobné štěně na cvičáku

Poslední souhrn novinek je tu a s ním i závěrečná série fotek, které jsem nestihla nahrát. Jde o takový mix všeho možného.

Takhle pěkně Arty spinká po cestě z Brna, kdy nás vozí kamarádi Péťa a Kuba. Tímto jim moc děkujeme za poskytnutí možnosti cestovat takhle pohodlně. Arty jako by chápal, že musí hezky spinkat, málo slintat a neprohánět se po autě - je to šikulka.

  

Další dvě fotky jsou z cesty na výstavu v Litoměřicích. Artík a Macaréna. Jsou to přibližně stejně stará štěňata a moc se k sobě mají. I když si Maky trochu udržovala odstup a jako správná dáma našeho mladíka od své klece nejdřív odháněla.

A nyní již samotný cvičák! Koná se každou neděli dopoledne v sousedním městě Česká Třebová. Jeli jsme tam společně s Jirkou a Dixym. A na to, že to byla naše premiéra, jsme si vedli celkem dobře. Trénovali jsme chůzi u nohy, otočky pravá a levá (to je víc cvičení pro mě, než pro psa, protože si stále pletu strany), potom vypuštění psa a následné přivolání. To bylo veselé, protože Arty vůbec nepochopil, že dostal volno a pletl se mi pod nohama. Přivolávala jsem ho asi z pěti metrů a přišel úplně v pohodě a hnedka. To se jen tak nestává. Pak se štěkalo na povel, házel aport, potom pan cvičitel psíkům nabízel hovězí na víně. Artíkovi by mohl nabídnout klidně starý rohlík - výsledek by byl stejný - chtěl by ho sežrat. Jenže tady šlo o to, aby si nebral od cizích - aby ho někdo neotrávil. Pak jsme se přivázali a odešli a opět jim bylo nabídnuto masíčko. Opět stejný výsledek. Ten hladovec by mě vyměnil za cokoli. Taky jsme zkoušeli odložení. Docela to šlo. Chodili jsme kolem sebe, psíci se očichávali. Víc si asi nevzpomenu. Nakonec se cvičila obrana, ale ta nás moc nezajímá a učit ji Artyho nechci, takže jsme se jenom dívali. Tady ale velkou pochvalu zaslouží Dixy, který byť velký pes, má problém se svým strachem. Pomalu jej ale překonává a už začíná trošičku bránit. Neschovává se páníkovi pod nohy a cení zubiska. Jirka byl nadšený, tak snad se to bude i nadále zlepšovat.

Pozn. byla jsem vděčná za své gumáky. V botaskách bych v mokré trávě nepřežila ani minutu, takže na to, že jsem si je vzala víceméně omylem, díky moc za ten omyl.

Taky jsme se tu setkali s naším kamarádem Brunem, (na fotce úplně vlevo), kterého cvičí náš lidský kamarád Pavel. Bruno patří mezi moc ukecané psy, celou dobu výcviku měl nějaké připomínky.

Arty při obraně s ledovým klidem pozoroval Dixyho.

Takhle vystavujeme ve snu - kéž by to šlo stejně i ve skutečnosti. Zatím jde však víceméně o výjimky.

Krása podzimu nás zastihuje každý den, takže jsme vyrazili ven, udělat nějaké ty fotky. Myslím, že se celkem povedly. Arty ochotně pózoval. Měl nové vodítko, tak se chtěl předvést. Máme asi 2,5 metru dlouhé přepínací vodítko. Je černé, pevné a jsem z něho úplně unešená. Ještě mám vyhlídnuté obyčejné krátké, kulaté, limetkově zelené u nás ve zverimexu. Úplně ho nepotřebuju, ale prostě jsem se do něho zamilovala.

Artush v pracovním procesu

Velký pes toho sežere fakt hodně a to vezměte v úvahu ještě fakt, jaký je Artush jedlík. Popelnice na nožičkách. A to samozřejmě něco stojí. Takže včera jsem doznala, že nastal čas, aby se na vydělávání peněz prcek začal taky nějak podílet.
Nejdřív jsme skládali letáky do sebe. Po pravdě řečeno, sama bych to měla rychleji. Ale on tak moc chtěl pomáhat. Nicméně vas musím varovat, pracant je to velmi lenivý. Víc spal než skládal. Jen mě občas po očku kontroloval, semtam se mi proběhl mezi sloupečky letáků, aby otestoval můj postřeh.
Nakonec jsem to i s jeho pomocí zvládla poskládat a šli jsme roznášet. Arty byl v ráji. Tolik pejsků za ploty, před kterými se mohl producírovat. Mně chvíli tekly nervy. Ale nakonec je našli dobré tempo pro nás oba a vážně jsme to roznesli!! Naše nová letáková dvojka se všem moc líbila a tak to možná příště zkusíme znovu.

Vzhůru přes překážky a ještě výš

28. září se konal Psí den, který pořádal nás kamarád Petr Strákoš (majitel Lary). Rozhodně jsme tam nemohli chybět. Jen co jsme s mírným (pro mě již klasickým) zpožděním dorazili, přihlašovalo se do soutěže v agility. Hlásit jsem se tam nechtěla - nikdy jsme to s Artíkem ani nezkoušeli a ztrapňovat se před celým městem mi nepřišlo jako dobrý nápad.

Nakonec jsme se ale vzájemně vyhecovaly s Fínou Doubravovou, která měla 14letého maltézáčka. Pokud půjde ona a její psík to zvládne, musí to dát Artush taky. Takže než jsem si to stačila rozmyslet, byly jsme obě přihlášené.

Arty očichal pár pejsků a najednou byl čas pro číslo 19, tedy to naše. Bylo to tak rychlé, že jsem nestihla ani znervóznět. Ozvalo se START, Artík vyběhl, přeskočil první překážku. Sice shodil, ale mám dojem, že to bylo špatně postavené, ani se jí nedotkl. Pak přišel tunel, trochu jsem ho do něj soukala a nakonec nám pomohla hvězda agility světa - EVA JINDROVÁ - a Artyho navedla dovnitř. To jsem už čekala na druhém konci a lákala prcka na pamlsky. To jste měli vidět tu rychlost, s jakou se ke mně přiřítil. Pak už jen zbývalo prokličkovat laťkami a skočit poslední překážku. Tam už můj setřík přesně věděl, co se po něm chce a skočil ji s obrovskou rezervou.

Na konec jsme šli na pódium a tam poskytli rozhovor. Měla jsem zmínit největší neplechu, kterou Artík vyvedl. Tak jsem zmínila napůl sežrané a úplně orvané tapety z chodby. A když už byla ta příležitost, vyzvala jsem občany Ústí, aby nám doporučili nějakého myslivce k lovu.

Jen co jsme slezli z pódia, přišli za námi asi tři lidé, kteří doporučovali myslivce, takže to bylo velmi úspěšné. Jeden pán myslivec dokonce byl. Nechtěl si nechat vymluvit, že Artush je pes a ne fena, takže jsem ho při tom nakonec nechala. Každopádně nás zaúkoloval pořídit zajíce a učit Artyho, aby jej aportoval. Tedy zaječí kůži.

Nakonec přišlo vyhlášení - skončili jsme 3. mezi štěňaty. Artík získal balíček pamlsků, který jsem doma neprozřetelně odložila na stůl a on se na něj vrhl. A bylo v něm i fešácké tyrkysové vodítko. Na takové to domácí venčení úplně suprové a setříkovi jde krásně k pleti, takže jsme nadšení.

A teď už salva fotek. Fotografce MIRCE ŠTĚTKOVÉ tímto velmi děkuji za nafocené agility. Máme na to díky ní krásné vzpomínky a vy si můžete přiblížit, jak to vypadalo.

 Artík s Dixym pozorují ostatní soutěžící

 První překážka - je jasně vidět, že Arty to nemohl shodit :)

Setří speciál :)

Všechen čas jsem poslední dobou věnovala studiu, protože státnice jsou už opravdu za rohem. Stala se spousta věcí, které jsem nestihla vyfotit a určitě jsem i řadu z nich zapomněla. Ale ve svých 11 prokrastinačních minutách vám chci napsat co nejvíc věcí, které se nám s Artíkem přihodily.

Arty má novou kámošku - jmenuje se Blondie, už jsem tu o ní psala a na přání dodávám jejich další společné fotky. Řádí spolu jako blázni, byť je Artush stále větší a větší, na malou russlici bere ohledy a nechává se od ní tyranizovat. Ženská no, co byste chtěli :)

Ze začátku byl Artíkův denní program 2 hodiny spát, půl hodiny blbnout - to se postupně otočilo. Spí celé dopoledne a jakmile přijdu z práce, tak si žádá mou pozornost. Teď ty procházky kvůli učení trochu zkracujeme, ale už se nemůžeme dočkat, až zase vyrazíme do lesa na ostružiny a houby. Artík má obojí moc rád. Když jsme tam byli naposledy - obdivovala jsem krásnou růžovku, kterou jsem nechala dál růst, protože s jednou houbou se mi tahat nechtělo a víc hledat jsem z časových důvodů ani nemohla. Stačilo se však na chvíli otočit a Artík už měl klobouk v tlamě a vesele ho přežvykoval. Mohl by se je naučit stopovat, když už mu tak chutnají.

 Artyho vztah k Jessy se moc nemění. Občas na sebe laškovně štěkají, ale přátelství z toho nebude. Byť se náš setřík tolik snaží. Dokonce jí nabídl, že jí ponese vodítko. Taková pocta! A jí se to nelíbilo. Jinak to tahání jiných psů za vodítko si zamiloval, nechce se toho vzdát a já jen s hrůzou trnu, kdy mu některý z nich vyrazí zuby.

Takhle vypadá setr, co má průšvih. Nejen, že žvýká kabely od internetu (které jsem stále ještě nezakryla do obalu), ale taky drbe zeď. Ještě, že mamka chtěla malovat.

 Další ze spacích fotek, když se mu ráno nechce z pelechu - asi mu založím rubriku ranní vstávání :D

 Za natahovací vodítko jsme dostali vynadáno, že k setrovi nepatří. To že nepatří je mi víceméně jedno, ale fakt je, že váhovou hranici jsme už překročili, takže bylo odsunuto bokem a teď máme přepínací vodítko - cca 2m - a je to jen o zvyku.

Dixi s Artíkem v lese

 

Jsou skvělí kamarádi, byť Artíkovy zoubky testují Dixiho trpělivost každou minutou, kdy jsou spolu.

Na závěr dodám zase několik bodů, ke kterým chci něco napsat, ale např. nemám fotky, nebo už to nestíhám dlouze popisovat:

• Artík narukoval do armády. Alespoň té dětské. Kluci za barákem si hrají na vojáky a vojín Artush byl přijat do jejich jednotky. Jeho zbraň v podobě ostrých zoubků působila uspokojivě a tak se hned zapojil do bodlákové bitky. Ještě, že se poblíž nacházela milá civilistka (rozumějte já), která pak strávila desítky minut vyčesáváním jeho kožíšku.
• Naše setří mimino si drze nárokuje Dixiho misku. O ty vlastní skoro nejevil zájem - tedy ne, že by si nedal, ale ani se nezdálo, že se po nich může utlouct. A jak jsme se dostali poblíž Dixiho misky, měl Arty temno před očima a vrhl se na jídlo. Ještě, že se Dixi jako jeho větší bráška a nechal naše týrané hladové štěně nakrmit.
• Jak Arty roste, prodlužuje se mu taky srst. Na ocásku už začíná takové to chmýří, které přeroste v nádhernou vlajku a na hlavičce má pankáče. Vážně luxusně mu to trčí a vypadá s tím hodně světácky. Chudák netuší, jaké kadeřnické úpravy mu chystá pan chovatel :D
• Když jsem u toho chovatele, tak zítra jdeme s p. Šedou trénovat lov. Tedy pokusíme se něco okoukat od Artyho mamky Doničky. A taky natrénujem na výstavu, protože 14. 9. na nás čeká Liberec. Už jsme přihlášení, máme číslo 105, tak snad bude stejně šťastné jako naše první 88 z výstavy v Krajném.
• Jinak Arty neužírá jen z Dixiho misky. Zaujala ho i babiččina skalka. Nejdřív z ní začal odnášet gumová zvířátka, snažil se plastové myši ukousnout hlavu a pak přešel na rostlinky. To už jsme naštěstí stihli zakročit a v devastaci babiččiny chlouby mu zabránit.
• Poslední odkaz je o výcviku. Právě pracujeme na chůzi u nohy. A pokud nemá Arťulík v hlavě zrovna temno a nehraje si na hluchého, tak zvládáme všechny cviky velmi dobře. Snad to tak půjde i nadále.

Blondie, ostružiny, myši a krteček aneb Jednou takhle v lese...

Dnes jsme byli na velkém výletě v lese. Nevím kdo z nás je víc utahaný. Každopádně Artík má novou kamarádku Blondie a plné bříško ostružin a malin.
Ještě ho musím pochválit, protože se nechal odvolat od dvou mrtvých myší a jednoho krtka. Trochu nezvyk oproti bojům o kořist s jezevčicí Jessy.

Jak se má váš setřík, slečno?

Včera jsem si říkala, že už sem vlastně nemám co psát, že se nic nového neděje. A pak jsem si promítla celý den, a došlo mi, že o Artíkovy ztřeštěnosti se ale podělit musím.

Artík bojoval o svou hračku, jako by šlo o život, ale Niki byla drzejší a agresivnější, takže vyhrávala

Opékali jsme. Artík se od Jessy učil žebrat. Je strašné, jak dobře mu to šlo. Ale rodina naštěstí vzala můj zákaz vážně a prcek opravdu nic nedostal.

Potom jsme s Dixim vyrazili na pole. Přeskočím půlhodinu, kdy dováděli a skákali po sobě jako blázni. Pak Artík zcela unaven padl k mým nohám a pozoroval, jak Dixi kope jámu. Po chvíli ho šel zkontrolovat. Záviděl mu tu krásně hnědou barvu hlíny na čumáku a tak se rozhodl s kopáním pomoci. Dixi mu uvolnil místo a dohlížel, jestli Arti kope dobře. Během chviličky jsem měla z bílého psa úplně hnědé cosi, co na mě blaženě zíralo.

S Dixim

Ještě u babičky Artush běhal po zahradě s medailí na krku, aby ji všem přítomným ukázal. Dokonce ji vzal do zubů a běhal s ní ve stylu slavných sportovců. Netuším, kde to odkoukal, protože televize ho zajímá jen velmi okrajově.

Taky si zvykl na fén. Po prvním neúspěchu to zkoušela mamka. Udělala z toho hrozné divadlo a vykládala Artovi, jak je to super věc a že to musí taky zkusit. A světe div se, on šel dobrovolně do koupelny, sedl si a nechal se ofoukávat fénem. A ještě vypadal spokojeně.

Jo a ještě poznámečka k výcviku, už umíme - ke mně, sedni, lehni, zůstaň, k noze, přines, postoj, pusinku - všechno na začátečnické úrovni, ale zlepšujeme se. Jenom mě včera dostalo, když jsme si s Dixiho páníčkem vyměnili psy a Artush ho poslouchal mnohem víc, než mě.

A taky má dobrý vkus - dostane se na postel a umí si vybrat ty nejlepší věci ze šatníku a hraje si s nimi. (Jo vím, že kdybych si to po sobě uklízela, tak tenhle problém nemusím řešit.) Už jsem si zvykla na pravidlo, že když je moc ticho a hodný, tak většinou dělá něco, co nemá. Když si hraje se svými hračkami, tak divočí a skáče a brouká a ňafe. S mými věcmi je klidný jako beránek a když ho načapám, tak dělá, jako že vůbec neví, o čem to mluvím.

Koupila jsem Artíkovi psí chipsy. Je to fakt pro psy, vypadá to jako ty pěnové chipsy pro lidi, akorát tam není sůl a je to uzené. Tvářil se na to nejdřív dost podezřívavě, nicméně po chvíli je už chroupal jako o život.

Artík miluje řeku. Ale fakt nade vše. Pejsci ho nezajímají, já ho nezajímám, žrádlo ho nezajímá. Prostě jednou denně mi tam uteče. Už ví, na která místa já za ním kopřivama nepolezu a přesně chápe, že když se vyválí v bahně tak mě báječně vytočí, což on rád. Takže denně koupáme ve vaně - za trest a kvůli jeho skákání na postel. Ta ukřivděná tvářička našeho broučka je úžasná.

 To měl být kratší článek :D Asi budu muset psát častěji a jenom ty postřehy. A taky si častěji nabíjet telefon, ať mám víc fotek. Zbytek shrnu body, aby to nebylo nekonečné:

•  Anetka (8 letá holčička) se inspirovala p. Šedou, který v předchozím článku tančil s Doničkou, a učila Artushe tančit. Ten se ani nebránil, jen zvědavě sledoval, co s ním to dítko provádí.
• Když jsem u těch dětí, už jsem se zmiňovala o tom, že chodím s Artym ven, když jsou tam děti, aby si na ně zvykal. Teď naposledy jsem byla někdy v týdnu, bylo to už po výstavě a malý Martínek tam s Artím běhal. Arty samozřejmě předvedl dokonalý klus, ke kterému se na výstavě samozřejmě nesnížil. Navrhla jsem mu, aby šel na výstavu do soutěže Dítě a pes. Míša a Domča byly tou zprávou nadšené a tak běhaly asi hodinu kolem domu, střídaly se o Artuše a nacvičovaly na Dítě a pes. Škoda, že je s námi jejich rodiče na výstavu fakt nepustí. Ale pes byl vyvenčený opravdu důkladně.
• A v úplně posledním bodě bych ráda vysvětlila, název tohoto příspěvku. Chodím s poštou i letákama dva různé rajóny a protože o Artíkovi vyprávím všem na potkání (letáky Artík chodí po kouskách se mnou), tak už na mě zdálky volají, jak se Artík má. Dneska mě zastavil jeden právník a vyptával se na něj. Je to milé, tolik zájmu o jedno štěně ze strany úplně cizích lidí.

Jak jeden malý setřík umí obrátit život na ruby/k lepšímu?

V posledních dnech jsem počítač spíš míjela, takže souhrn novinek přináším až teď.
Vytvořila jsem seznam věcí, které se v mém životě změnily od doby, co mám Artíka, tak tady je:

• Neustále mám kapsy plné drobků, jak se mi tam rozpadají pamlsky a piškotky. Jen čekám, kdy mamka půjde prát a všimne si toho... A Artush už taky ví, že dobrůtky nosím v kapse, takže kdykoli má dojem, že udělal něco pamlskuhodného, tak se mi zadívá na kapsu.
• Jsem pořád venku. Skoro nepotkávám počítač. Já, takový závislák.
• Zjistila jsem, že bílý pes je ve tmě nebo ve křoví mnohem lépe vidět než hnědý, jak jsem byla zvyklá.
• Poznali jsme spoustu nových lidí. Každý den nás někdo zastavuje a ptá se na Artíka. Na některé sousedy ze sídliště se vzájemně těšíme. Např. Šárka s Láskou na nás čeká vždy, když skončím v práci, před barákem, aby si setříci mohli pohrát.

 

• Místo potřebných 8 nespím ani svých klasických šest hodin. Momentálně jsem asi na 4,5 - 5 hodinách spánku denně. Není to tím, že by se Artík v noci budil, spí v pohodě, ale ráno vstáváme dříve a chodíme později spát.
• Naučila jsem se pískat. Už to není takové to neslyšné foukání vzduchu, ale je to i trochu slyšet a prcek na to slyší, což je hlavní. Cvičení dělá mistra.
• Získala jsem v Artušovi nového nej kamaráda. Bavíme se o všem, zaštěkáme si, zavrčíme. Řekla bych, super dvojka.
• Ve zverimexu jsem skoro denně, na peněžence je to těžce znát, ale ten radostný pohled, když přinesu něco nového je k nezaplacení.
• Na to navazuje, že jsme pořídili náhubek. Ne, že by to bylo třeba kvůli kousání, ale vyžadují to pravidla veřejných dopravních prostředků. Jezdíme autobusem, nastoupíme s náhubkem a než se stihneme usadit, je náhubek dole. Ale zvyká si, a vydrží čím dál tím delší dobu.
• Začala jsem pít holou vodu. Lahev sebou tahám skoro pořád, což u mě není běžné. Sama piju hodně málo, ale kvůli Artímu ji beru a když pije on, (nalévám mu ji do dlaně), tak piju i já.
• Měla bych od města dostat oranžovou vestičku a být placená jak uklízečka životního prostředí. S Artím odklízime všechny odpadky z okolí. On je vezme do tlamy - já mu je vypáčím a vynesu. Ale už pracujeme na PUSŤ, takže je 50 procentní šance, že to odevzdá dobrovolně. Záleží na lákavosti nazeleného předmětu.

Tenhle článek je po delší době zase víc textový, ale potřebuju si to všechno zaznamenat. 

• Skupina našich psích kamarádů se úspěšně rozrůstá. Dnes přibyl knírač a kříženec vlka Dixi. 
• Majitel Dixi měl u sebe pamlsek co ještě neznáme - vypadalo to jako pasta na zuby a Artíkovi moooc chutnala - takže píšu si - MUSÍME POŘÍDIT.
• S Jessy na sebe vzájemně poštěkávají, ale už se k sobě v klidu přiblíží a zatím žádné další zranění.
• Poslední věc, kterou chci dneska napsat, je, že v sobotu jedeme na první výstavu. Bude to na Slovensku a jedeme víceméně očichat atmosféru a poznat nové pejsky. Vystavování nám zatím úplně nejde a je mi jasné, že jsem to já, kdo to Artímu kazí. Ale slibuju, všechno se naučíme a budeme tak dobří, že se nás i Goldík bude bát :D (Goldík je šampion J. Šedy - Artíkova pana chovatele).
• Artík ví, že když něco provede, tak bude sekec. Ne tedy doslova, že byl byl nějak extrémně mlácen, ale pozná, že nemám radost. To působí ještě víc, než nějaké fyzické tresty. A tak když zjistí, že něco provedl a já si toho všimla, buď toho nechá a hrozně nápadně si jde hrát s některou ze svých hraček, nebo zdrhne do spodního patra botníku, které je z bezpečnostních důvodů vyklizené.

•  Na hlavně se Artíkovi udělalo luxusní esíčko. To sice odporuje standardu, ale ještě roste a může se to srovnat. Doufám. Zatím vypadá jako velký drsňák.

•  Mamka Artíka pouze zbožňuje a rozmazluje. Nic dalšího se od ní nechce. A taky ho bere ven, když musím pracovat. Takže i tout cestou děkuji - aby její kamarádky, které můj blog čtou, věděli, jak jejich přítelkyně skvělá matka. A sluší jim to spolu, co říkáte?

• Každý den se s Artym objímáme. On se mi u toho občas snaží sežrat vlasy, ale někdy fakt jen tak zůstane v klidu, položí mi hlavu na rameno a je to moc krásný pocit.

•  Denně se koupeme v řece. Tedy Artík - já maximálně nohy. Každopádně každá tahle minuta u řeky je těžce zaplacená mou krví. Komáři jsou nenažraní!!

•  Ta radost za to ale stojí.

•  Dneska se setřátko potápělo pro kousky párečku do řeky. Když mi jeden omylem vyklouzl a skončil v řece a Art se pro něj potopil, tak jsem se vyděsila. Ale nakonec se mu to zalíbilo a nadšeně se vrhal pod vodu pro další kousíčky.

•  Podobnou fotku jsem přidávala nedávno pod štítkem "Jak rostu" - je vidět ten ohromný rozdíl, mezi tamtou a touto.

•  A tady už je fotka Dixiho a výtečné pasty, za kterou by mě Artush byl býval vyměnil. Mně totiž už všechny pamlsky sežral při nácviku vystavování. :D

• Úplně, ale už vážně úplně, poslední věc, co chci říct je, že Artík skvěle vychází s naší babičkou. V klidu porušuje všechna tabu, že nesmí do kuchyně, na zahrádku atd. V kuchyni se babičce motá pod nohama, dostává pamlsky a tak. Odnáší jí boty, rukavice, kouše síť na bazén, kyblíček na vodu a hrabe záhonky, trhá a žvýká kytky z koflíků. Včera provedl další rošťárnu - babička si na zem položila krabici s džusem. Je zvyklá, že Jessy si těchto věcí nevšímá. To nezná Artuše. Zpozoroval příležitost, v nestřeženém okamžiku se džusu zmocnil, odnesl, žvýkal a sladkou štávu, která tekla ven, vylizoval. Pak donesl prázdný prokousaný obal zpátky babičce a čekal na pochvalu.