Všechen čas jsem poslední dobou věnovala studiu, protože státnice jsou už opravdu za rohem. Stala se spousta věcí, které jsem nestihla vyfotit a určitě jsem i řadu z nich zapomněla. Ale ve svých 11 prokrastinačních minutách vám chci napsat co nejvíc věcí, které se nám s Artíkem přihodily.
Arty má novou kámošku - jmenuje se Blondie, už jsem tu o ní psala a na přání dodávám jejich další společné fotky. Řádí spolu jako blázni, byť je Artush stále větší a větší, na malou russlici bere ohledy a nechává se od ní tyranizovat. Ženská no, co byste chtěli :)
Ze začátku byl Artíkův denní program 2 hodiny spát, půl hodiny blbnout -
to se postupně otočilo. Spí celé dopoledne a jakmile přijdu z práce,
tak si žádá mou pozornost. Teď ty procházky kvůli učení trochu
zkracujeme, ale už se nemůžeme dočkat, až zase vyrazíme do lesa na
ostružiny a houby. Artík má obojí moc rád. Když jsme tam byli naposledy - obdivovala jsem krásnou růžovku, kterou jsem nechala dál růst, protože s jednou houbou se mi tahat nechtělo a víc hledat jsem z časových důvodů ani nemohla. Stačilo se však na chvíli otočit a Artík už měl klobouk v tlamě a vesele ho přežvykoval. Mohl by se je naučit stopovat, když už mu tak chutnají.
Artyho vztah k Jessy se moc nemění. Občas na sebe laškovně štěkají, ale přátelství z toho nebude. Byť se náš setřík tolik snaží. Dokonce jí nabídl, že jí ponese vodítko. Taková pocta! A jí se to nelíbilo. Jinak to tahání jiných psů za vodítko si zamiloval, nechce se toho vzdát a já jen s hrůzou trnu, kdy mu některý z nich vyrazí zuby.
Takhle vypadá setr, co má průšvih. Nejen, že žvýká kabely od internetu (které jsem stále ještě nezakryla do obalu), ale taky drbe zeď. Ještě, že mamka chtěla malovat.
Další ze spacích fotek, když se mu ráno nechce z pelechu - asi mu založím rubriku ranní vstávání :D
Za natahovací vodítko jsme dostali vynadáno, že k setrovi nepatří. To že nepatří je mi víceméně jedno, ale fakt je, že váhovou hranici jsme už překročili, takže bylo odsunuto bokem a teď máme přepínací vodítko - cca 2m - a je to jen o zvyku.
Dixi s Artíkem v lese
Jsou skvělí kamarádi, byť Artíkovy zoubky testují Dixiho trpělivost každou minutou, kdy jsou spolu.
Na závěr dodám zase několik bodů, ke kterým chci něco napsat, ale např. nemám fotky, nebo už to nestíhám dlouze popisovat:
- Artík narukoval do armády. Alespoň té dětské. Kluci za barákem si hrají na vojáky a vojín Artush byl přijat do jejich jednotky. Jeho zbraň v podobě ostrých zoubků působila uspokojivě a tak se hned zapojil do bodlákové bitky. Ještě, že se poblíž nacházela milá civilistka (rozumějte já), která pak strávila desítky minut vyčesáváním jeho kožíšku.
- Naše setří mimino si drze nárokuje Dixiho misku. O ty vlastní skoro nejevil zájem - tedy ne, že by si nedal, ale ani se nezdálo, že se po nich může utlouct. A jak jsme se dostali poblíž Dixiho misky, měl Arty temno před očima a vrhl se na jídlo. Ještě, že se Dixi jako jeho větší bráška a nechal naše týrané hladové štěně nakrmit.
- Jak Arty roste, prodlužuje se mu taky srst. Na ocásku už začíná takové to chmýří, které přeroste v nádhernou vlajku a na hlavičce má pankáče. Vážně luxusně mu to trčí a vypadá s tím hodně světácky. Chudák netuší, jaké kadeřnické úpravy mu chystá pan chovatel :D
- Když jsem u toho chovatele, tak zítra jdeme s p. Šedou trénovat lov. Tedy pokusíme se něco okoukat od Artyho mamky Doničky. A taky natrénujem na výstavu, protože 14. 9. na nás čeká Liberec. Už jsme přihlášení, máme číslo 105, tak snad bude stejně šťastné jako naše první 88 z výstavy v Krajném.
- Jinak Arty neužírá jen z Dixiho misky. Zaujala ho i babiččina skalka. Nejdřív z ní začal odnášet gumová zvířátka, snažil se plastové myši ukousnout hlavu a pak přešel na rostlinky. To už jsme naštěstí stihli zakročit a v devastaci babiččiny chlouby mu zabránit.
- Poslední odkaz je o výcviku. Právě pracujeme na chůzi u nohy. A pokud nemá Arťulík v hlavě zrovna temno a nehraje si na hluchého, tak zvládáme všechny cviky velmi dobře. Snad to tak půjde i nadále.
Žádné komentáře:
Okomentovat