Vím, už je to trapný, pořád psát, jak všechno vyhráváme a jak si všichni myslíte, že to jde samo, když je ten pes tak báječný, takže než se pokocháte tituly, musím podotknout, že na všech těch výhrách a titulech má zásluhu spousta lidí, kterým bych tímto chtěla poděkovat.
1. Jsem to já, kdo Artyho před výstavou koupe, češe, fénuje a chrání před bahnem alespoň v den výstavy. A že je to o nervy víc než samotné výstavy, to si ani neumíte představit. My totiž česání nemáme rádi!
2. Je to náš pan chovatel Jaroslav Šeda - bez něj, bychom nikam nejezdili. Někdo vás do toho musí dokopat, namotivovat a podpořit. Takže tobě, Jardo, hlavní a největší DÍK.
3. Pak je tu naše soukromá handlerka Jitka Svobodová, kterou má Artík nejradši na světě a běhá s ní královsky. Ale nejen ona - v poslední době se Arty dostal do rukou Kačenky Navrátilíkové, Josi Soltes, Broni Glonekové, Kláry Babové, Páje Píchové a dalším, které si právě teď nevybavím. S každým mimo mě běhá můj milovaný psík nádherně a proto tohle poděkování patří i vám, mé drahé handlerky.
- VSUVKA - Skoro pokaždé když Arty něco většího či menšího vyhraje, tak mi spousta z mých přátel gratuluje, likuje fotky atd. Což je moc příjemné, jsem vám všem za to vděčná, nicméně znáte to - sto lidí vám něco pochválí a jeden pohaní a už jste z toho smutní. Každá naše výhra znamená prohru pro jiného. A ne každý je k ostatním tak přející. Samozřejmě mě mrzí, když nevyhrajeme my - je to konec konců soutěž, každý chce vyhrát a není pochyb o tom, že svého psa považuji za nejkrásnějšího na světě. Ale jsem schopná to přát i jiným. Nevadí mi, když nás porazí krásný pes, přeji mu to, pogratuluju mu. Ale zpátky k tomu, co jsem chtěla - když už mi někteří moji "kamarádi" nemohou vytknout chyby na psovi, ryjí do toho, že nehandluji já. Ptají se proč etc. Tak bych to chtěla zkusit (asi posté, ale poprvé tady na blogu) vysvětlit.
Představte si, že celý život sníte o autě, plánujete si, jak uděláte řidičák, našetříte na auto, naučíte se jezdit a pak si budete kupovat lepší a lepší až se dostanete k formuli. Začnete si už tak předem ze zájmu prohlížet autobazary a najednou je to tady. Vidíte krásné auto. Nerozumíte tomu, je to o hodně dřív, než na takové auto budete mít a vlastně ani nevíte, co to je za auto. A nemáte na něj peníze a nevěříte, že vám na něj někdo půjčí. Jenomže najednou vám někdo půjčí, dá vám důvěru, že i když jste amatér, tak tohle auto zvládnete. Z ničeho nic to auto máte doma a teprve začnete zjišťovat, kde se dá teda udělat nahonem řidičák.
Jak tak pomalu chodíte na lekce, zjišťujete, že to vaše auto, které se vám (ženě) líbilo pro svou lesklou karoserii a pár samolepek na kapotě, není jen tak nějaké auto, ale to nejlepší a nejrychlejší auto - třeba Ferrari. Jste v šoku z toho zjištění a najednou zjistíte, že jste přihlášeni na velký závod. Samozřejmě - je to vaše Ferrari - nenecháte v něm jet cizí lidi - vždyť co kdyby to to Ferrari špatně neslo a pak na vás zanevřelo. A jste to vy, kdo chce stát na bedně se zlatým věncem kolem krku. Jedete tedy závod. Jako jo, jde to, dojedete do cíle. Vidíte, že to není zlé, Ferrari to ujelo. Ale napadne vás, co kdyby v něm jel nějaký lepší jezdec než vy, s čerstvou autoškolou.
Nahrajete si svůj závod na video a pak chtě nechtě půjčíte své Ferrari super závodníkovi (fakt žádného neznám :D ) a on ten závod vyhraje. Taky jste si to natočili na video. Porovnáte obě videa. V prvním vaše autíčko skřípe, brzda - plyn, brzda - plyn. Jede, ale hučí a není úplně spokojené. Na druhém videu řeže zatáčky a... usmívá se (!).
Závidíte, trénujete, ale i když už umíte jezdit, teorii máte zmáknutou a nakoukaných stovky koleček v kruhu, jakmile sednete za volant v oficiálním závodě, ruce se vám zpotí, volant začne klouzat a je tu zpátky známé brzda-plyn, brzda-plyn. V extrémních situacích (např. na zahraničním okruhu v Polsku) se auto dokonce vymkne kontrole a místo běžné rychlostí vypálí raketový pohon, stihne udělat hodiny několikrát na okruhu, vypustí kapaliny a (nevím k čemu přirovnat to, že se začne drbat :D ) - musíte uznat, že tohle by se Ferrari stávat nemělo.
A pak nastane děsivá chvíle, kdy se musíte rozhodnout. Bude mé Ferrari vyhrávat s jiným závodníkem, zatímco vy budete stát u cílové pásky a mávat mu a kupovat mu voňavý benzín za výhry i prohry, nebo budete sedět doma a snít o tom, co by mohlo být. (Protože ostudy na okruhu ve vaší režii už bylo dost?)
Tak jsem se konečně vypsala - a co vy? Jezdili byste se svým Ferrari jenom tak po polní cestě a užívali si jízdu a závody nechali mistrům, jako já? Nebo výhra není všechno a na okruh patří pouze majitel a jeho auto?
Žádné komentáře:
Okomentovat