Poslední souhrn novinek je tu a s ním i závěrečná série fotek, které jsem nestihla nahrát. Jde o takový mix všeho možného.
Takhle pěkně Arty spinká po cestě z Brna, kdy nás vozí kamarádi Péťa a Kuba. Tímto jim moc děkujeme za poskytnutí možnosti cestovat takhle pohodlně. Arty jako by chápal, že musí hezky spinkat, málo slintat a neprohánět se po autě - je to šikulka.
Další dvě fotky jsou z cesty na výstavu v Litoměřicích. Artík a Macaréna. Jsou to přibližně stejně stará štěňata a moc se k sobě mají. I když si Maky trochu udržovala odstup a jako správná dáma našeho mladíka od své klece nejdřív odháněla.
A nyní již samotný cvičák! Koná se každou neděli dopoledne v sousedním městě Česká Třebová. Jeli jsme tam společně s Jirkou a Dixym. A na to, že to byla naše premiéra, jsme si vedli celkem dobře. Trénovali jsme chůzi u nohy, otočky pravá a levá (to je víc cvičení pro mě, než pro psa, protože si stále pletu strany), potom vypuštění psa a následné přivolání. To bylo veselé, protože Arty vůbec nepochopil, že dostal volno a pletl se mi pod nohama. Přivolávala jsem ho asi z pěti metrů a přišel úplně v pohodě a hnedka. To se jen tak nestává. Pak se štěkalo na povel, házel aport, potom pan cvičitel psíkům nabízel hovězí na víně. Artíkovi by mohl nabídnout klidně starý rohlík - výsledek by byl stejný - chtěl by ho sežrat. Jenže tady šlo o to, aby si nebral od cizích - aby ho někdo neotrávil. Pak jsme se přivázali a odešli a opět jim bylo nabídnuto masíčko. Opět stejný výsledek. Ten hladovec by mě vyměnil za cokoli. Taky jsme zkoušeli odložení. Docela to šlo. Chodili jsme kolem sebe, psíci se očichávali. Víc si asi nevzpomenu. Nakonec se cvičila obrana, ale ta nás moc nezajímá a učit ji Artyho nechci, takže jsme se jenom dívali. Tady ale velkou pochvalu zaslouží Dixy, který byť velký pes, má problém se svým strachem. Pomalu jej ale překonává a už začíná trošičku bránit. Neschovává se páníkovi pod nohy a cení zubiska. Jirka byl nadšený, tak snad se to bude i nadále zlepšovat.
Pozn. byla jsem vděčná za své gumáky. V botaskách bych v mokré trávě nepřežila ani minutu, takže na to, že jsem si je vzala víceméně omylem, díky moc za ten omyl.
Taky jsme se tu setkali s naším kamarádem Brunem, (na fotce úplně vlevo), kterého cvičí náš lidský kamarád Pavel. Bruno patří mezi moc ukecané psy, celou dobu výcviku měl nějaké připomínky.
Arty při obraně s ledovým klidem pozoroval Dixyho.
Takhle vystavujeme ve snu - kéž by to šlo stejně i ve skutečnosti. Zatím jde však víceméně o výjimky.
Krása podzimu nás zastihuje každý den, takže jsme vyrazili ven, udělat nějaké ty fotky. Myslím, že se celkem povedly. Arty ochotně pózoval. Měl nové vodítko, tak se chtěl předvést. Máme asi 2,5 metru dlouhé přepínací vodítko. Je černé, pevné a jsem z něho úplně unešená. Ještě mám vyhlídnuté obyčejné krátké, kulaté, limetkově zelené u nás ve zverimexu. Úplně ho nepotřebuju, ale prostě jsem se do něho zamilovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat