Radost z nul aneb Klouby

Série našich psích akcí pokračovala. Nejdřív vyhrát výstavu, pak si luxusně zaběhat na zkouškách a pak nás čekala zkouška nejděsivější – dysplazie kolenního kloubu (DKK). Jde o veterinární vyšetření, u kterého se pes musí uspat, a pak se mu natáhnou nohy a zrentgenují klouby. Tam se pak nějak změří úhly a dostanete číslo 0 – 4 (v anglické terminologii písmeno A - E tuším). Pro uchovnění (aby mohl mít štěňata s PP) potřebuje nejhůř 2. Čím vyšší číslo, tím horší to je.

Jeli jsme až do Litoměřic, protože tam má ordinaci pan zvěrolékař Vomáčka – specialista na dysplazii u setrů a pointrů. Členové Českého pointr setter klubu musí mít hodnocení od něj a protože ještě nevíme, do kterého klubu se nakonec přidáme, jeli jsme tam. S panem chovatelem a taky s Makarénou. Maky ještě dohárávala, takže pro Artíka to byl nářez. On ji i tak děsně miluje a teď navíc, když mu tak voněla, se mohl vážně zbláznit.

Nahlásili jsme se a skoro hned šli na řadu – Arty jako správný gentleman předběhl dámu a šel si chrabře nechat píchnout injekci. Jarda přidal historku o tom, že když šel na dysplazii Goldik, tak uviděl krev, tak to s ním švihlo. Mě to rozesmálo, ale Artush se evidentně vyděsil a začal vyvádět jako malá holka. Tři jsme ho museli držet, aby si to nechal píchnout a výskal u toho jako by ho někdo vraždil. Ani před Macarénou se nestyděl. Ta na rozdíl od něho vše zvládla s jedním malým kviknutím. Prostě my ženy něco vydržíme.

Všechno se nachystalo a pak už Artík dostal do kanyly svou dávku uspávacího léku. Během půl minuty se sesunul k zemi a usnul. Maky ho napodobila. Artyho jsme zvedli na stůl, natočili do požadované polohy a narentgenovali. Potom šel Jarda s Maky a já čekala na chodbě. Trvalo to hrozně dlouho a byla jsem nervózní. Během čekání jsem si prošla celou čekárnu, která byla zároveň obchodem, asi stokrát. Seznámila se se stříbrnou německou dogou a vybrala Artíkovi boží obojek, kdyby náhodou ta dysplazie stála míň, než jsem počítala.

Pak konečně otevřeli dveře a zavolali mě zpátky. Pak doktor se usmál a řekl, že má NULY. To znamená, že je úplně zdravý. Prý je to úplně vzorová ukázka nul, takže se mi hrozně ulevilo. Artík ještě dospával, takže jsme čekali. Maky nakonec taky dopadla dobře, takže super. Když se pak naši setříci vymátožili z ordinace, rovnou se táhli ospale k autu a těšili se do bedniček, aby mohli zase spát. Tak jsme jen vyfotili jednu pózičku pro fanoušky na facebook, aby všichni viděli, jaký je to hrdina, především pak sličná Makaréna, která o něj stále moc nejevila zájem, a šlo se zase spát.

Pak už jen placení. Padlo na to celé jarní stipendium, ale nakonec to nehořelo tolik, jak jsem čekala a tak i na obojek s anglickými vlajkami pro anglického setra s anglickým jménem drobné zbyly. Za odměnu samozřejmě. Tedy ta odměna byla spíš pro mě – za ty nervy – pro Artyho jsem vzala pamlsky na další den, až bude moct normálně jíst.

Po cestě domů jsme slavili. Za pět dní vyhrát výstavu, oslavit narozeniny, zkusit zkoušky vloh a ještě udělat dysplazii na 0/0 neboli A/A chcete-li, to se jen tak nepovede. Pokud teď udělá lovecké zkoušky – kdykoli – tak by mohl být připuštěn do chovu. Ale na to máme ještě čas. Teď se jdeme chystat do vany – zítra nás čeká další výstava – tentokrát Hradec Králové, tak držte palce.

Fotka po probrání z narkózy 

Důkaz místo slibů