Narozeninový běh aneb jak jsme se vyšvihli na zkouškách

Po tom, co Artush vyhrál celou výstavu v Mladé Boleslavi, si dal den oddech a čekala nás další akce. V sobotu 10. 5. 2014, kdy Artík slavil své první narozeniny, jsme si opět přivstali. Rozhodli jsme se využít štěstí, které se nás drželo, a vyrazili jsme na Zkoušky vloh do Chlumce nad Cidlinou.

 
Pan chovatel Šeda trval na tom, ať to zkusíme, pokoukáme a zjistíme, jak to má vypadat a tak. Rozhodně jsme nejeli uspět, spíš poznat nové lidi a  vidět v praxi, jak to má vypadat a poptat se na rady, jak s výcvikem ohledně loveckých zkoušek, protože v okolí nikoho, kdo by tomu rozuměl, nemáme.

Původně jsme měli jet s Artíkovou sestřenicí Safi a její majitelkou paní Kocúrovou. Nakonec ale náš pan chovatel změnil plány a jel s námi taky. Morální podpora pro to naše flekaté nyní už roční štěnisko.

Dorazili jsme na místo a šli se nahlásit. Nádherné prostředí tam mají místní myslivci a lidové ceny byly opravdu lidové – tj. tři panáky celkem za 30,- Kč jsem už dlouho neviděla. Chvíli se povídalo, zkontroloval nás veterinář a šlo se na věc. Každá taková zkouška začíná nástupem, kdy troubí trubky a my, vůdci, jsme stáli u na výšku postavených břízových polínek se startovními čísly. Měli jsme osmnáctku. Pak proběhlo seznámení s rozhodčími a přečtení pravidel zkoušek. Přišel čas losovat. Jména rozhodčích mi nic neříkala, takže jsem měla z losu, do které skupiny se dostanu, mnohem menší hrůzu, než bych asi měla mít. Sáhla jsem do klobouku a vytáhla osmičku. Paní Kocúrová se na mě usmála – asi jsem vytáhla dobře. Sama měla číslo vysoké, takže už bylo jasné, že nebude se mnou. Ještě tam s námi byla Veronika, která má Targa, auvergenského (teď nevím, jak přesně se to píše) ohaře, a ta vylosovala číslo s paní Kocúrovou. No a pak už to bylo hrozně rychlé. Se svou mizernou pamětí obličejů jsem si rychle našla své rozhodčí. Takové mladé milé pány myslivce.

Naše skupina se nepřesouvala autem, šli jsme pěšky. V mé skupině byl pán, který měl dva německé krátkosrsté ohaře (černého a bílo-hnědého), další pán který měl taky černého krátkosrstého ohaře, mladý kluk s maďarským ohařem a pak já.

Maďar šel první. Na to, že zkušební řád jeho majitel prý ani nečetl a byl prvovůdce jako já (ještě žádného psa na zkouškách neodvedl) tak jeho pes krásně poslouchal. Tedy v mých očích. Pak šel jeden z němců a pak my. Artík už od začátku, kdy jsme vešli na pole, byl jak u vytržení. Tolik zvěře ještě nikdy nečenichal. Když na nás přišla řada a já ho pustila, začal k mému i ostatních údivu pracovat přesně jak má. Rychlým cvalem křižoval v osmičkách pole a snad i hledal. Trochu mě to šokovalo. Kdyby tak pokračoval, tak snad ty zkoušky i udělá. Protože vystavuje běžně všechno, co potká. Ale co čert nechtěl – začal milý Artík zvětšovat osmičky a víc a víc a víc. Přestal mě poslouchat, píšťalku ignoroval a prostě se rozhodl proběhnout a běžel až skoro na obzor, aby si tam mohl všechno pořádně prohlédnout. Volala jsem na něj a pochopil, že asi by měl přijít, jinak bude průšvih. Poslušně doběhl až ke mně. Dle rozhodčích to trvalo jen minutu a ještě má šanci zkoušky zvládnout. Vypustila jsem ho tedy, udělal dvě rychlé osmičky a zase pádil na konec pole. Skoro ho nebylo vidět, jen se vždycky v dálce mihly jeho ušiska. Kolem jel vlak, Artush běžel rovnoběžně s vlakem. No hrůza. Po osmi minutách se milostivě vrátil a byl tak vyčerpaný, že padl a bylo to. Pánové rozhodčí nám slíbili ještě jeden pokus na konci, až se vystřídají ostatní.

Počkali jsme tedy, mezitím jsme hledali zvěř, změnili jsme pole a pak ještě jednou. Zvěř asi utekla jinam, volala nám jiná skupinka, že měli spoustu zajíců. My nic. Nevadilo, hledalo se dál, kraťasové byli lépe vycvičení a zkoušky se jim dařily mnohem lépe. Bylo vidět, že pánové už mají nějaké zkušenosti.

Pak zase přišla Artíkova chvíle. Ale jakmile jsem ho pustila z vodítka, tak byl v tahu. Tohle mi ještě nikdy neudělal. Poprvé a zrovna na zkouškách. Uběhlo pár minut a pes nikde. Tak jsme si s pány rozhodčími alespoň hezky popovídali a dostala jsem spoustu rad a tipů, jak pokračovat ve výcviku pro příště. Ze zkoušek jsme odstoupili, protože by dostal z poslušnosti 0 bodů a další disciplíny nemohl být obodován, protože nebylo co bodovat, když tam pes prostě nebyl.

Jakmile ukončili Artushův nepovedený pokus, tak se pes vrátil, uhoněný ale s neskutečně blaženým výrazem ve tváři. Prostě si ty narozeniny užil po svém.

Vrátili jsme se zpátky na start, kde už jedna skupinka vesele popíjela. Přidali jsme se k nim, dali si klobásu a kafe (celkem za 35,- :D ) a počkali na další dvě skupiny. Nejdřív jsme s Jardou chtěli jet domů dřív, ale pan rozhodčí z mé skupiny mě přesvědčil, ať počkáme, že jestli jsem ještě nikdy na zkouškách nebyla, tak ať si to zažijeme se vším všudy.

Závěrečné finále vypadalo tak, že jsme si zase stoupli kolem dokola ke svým polínkům s čísly a byli vyhlášeni nejlepší psi, kteří získali nejvíce bodů. Nakonec hlásili i ty, kteří nezískali body žádné, ale zúčastnili se. Tedy i nás. Šli jsme za potlesku uličkou hanby pro průkaz původu. Byli jsme první bez titulu, ostatní šli až po nás a já nevěděla, jestli se vůbec hodí podávat si ruku se všemi rozhodčími a nechat si gratulovat. Ale tak přesvědčili mě k tomu a všichni mi přáli hodně štěstí pro příště a dávali ještě rady, jak to příště zvládnout. Nakonec jsme dostali tašku plnou vzorků krmiv, takže Artík má zase o pamlsky chvíli postaráno, protože vždycky tyhle vzorky, jak je ještě nikdy neměl, tak mu moc chutnají.

Na doma nám zůstalo naše startovní číslo, což je taková plastová cedulka, na které je německý krátkosrstý ohař a velká číslice. Taková vzpomínka na Artushovy narozeniny a naše první zkoušky.

Poznámka: Příště jim to už natřeme, protože jsme se dali do kupy s panem Vlastimilem Resnerem, což je myslivec z Brna, který je i rozhodčí na výstavách i rozhodčí na zkouškách. A tenhle pán, věřte nebo ne, nám se zkouškami pomůže. Byli jsme u něj teď ve středu na kafi a taky se trochu seznámit a pochytat nějakou tu teorii. Artush má podle něj jedinou chybu: není jeho. Prý je pěkně rostlý, velký. Takové má rád. Taky kdo by Artíka rád neměl. Arty byl v myslivcově bytě jako u vytržení. Všude paroží a myslivecké flinty (omlouvám se za neznalost správné terminologie).

Domluvili jsme se, že víno, co jsem donesla, vypijeme, až Arty udělá ty zkoušky a já slíbila, co opakuji pořád, pokud Artush udělá lovecké zkoušky, tak já si udělám ty myslivecké.