Artík byl dnes již definitivně překřtěn na dalmatýnka. Začala s tím babička a dnes mi to tvrdila parta kluků, co o polední pauze venčila retrívra. Tak hold máme dalmatýna - musím se s tím smířit. Na druhou stranu, jsme ale potkali už druhou paní, která poznala, že jde o setra. Takže počty jsou vyrovnané.
Tento příspěvek bych chtěla pojmout shrnutím několika poznatků, které jsem učinila za poslední dny. 1. Artush má na čele srdíčko. Schválně jsem vám to vyfotila. Není úplně pravidelné, ale když jsem si šla dneska po práci lehnout (spím, když spí Art), tak jsem ho ještě chvíli muchlovala a urovnala mu chlupy tak, že bylo skoro pravidelné. Ale ani za nic jsem se nezvedla pro mobil, abych to vyfotila.
Jinak počínaje dneškem náš setřík ztrácí štěněcí strach. Už se mi neschovává pod nohama. Dnes během vteřiny málem skočil pod kolo cyklistovi. Žere všechno, co potká. Věci, které by mě ani nenapadly. A dochází síla mu to stále vytahovat z tlamičky. Začíná se osmělovat, prodlužuje vzdálenost a tak.
Zuby testujeme víc než dřív. Dneska už Art dostal výprask, protože po jeho kousnutí mám ještě teď modřinu. Že by si to nějak zapamatoval se říct nedá, ale snad se to časem zlepší.
Dnes byl Artush poprvé sám doma. Brácha vyrazil užívat své dovolené a já z práce přišla až kolem oběda. Čekala jsem, že byt bude ležet v troskách a mezi nimi najdu plačícího Artíka. Překvapilo mě, že když jsem přišla, tak nikde ani loužička, ani nic většího. Štěně klidně spalo. Lví podíl na tom asi měla naše sousedka, která ho v době naší nepřítomnosti navštívila a vzala ven. Děkuji, Káťo. Jediné, co na dnešním dni o samotě bylo špatně, bylo to, že se na mě milostivý pán urazil - asi za to, že jsem odešla. Naštěstí se nechal uplatit pamlsky.
Dneska náš setr zřejmě poprvé vystavil zvěř. Teda zřejmě našel nějakou myšku. Ale byl to takový mžik, že než foťák zaostřil, bylo po všem. Tak jsme alespoň hrozně chválili.
Taky jsem mu dávala poprvé rýži. Vlastnoručně uvařenou. Chudák když to viděl v misce, tak se po mě podíval takovým tím svým ironickým pohledem ve stylu: jseš si jistá, že to bude jedlý? Nicméně nakonec to všechno spapal a ještě si mlaskal.
Předposledním poznatkem je, že náš psík miluje děti. Dneska jsme potkali dva malé kluky s maminkou a babičkou. Všichni se do něho zamilovali a Artík se nechal drbat a hladit a vůbec se nelekal, ani když kluci občas vykřikli nebo zapískali na lízátko. Vzpomínáte si taky na ta pískací lízátka, jak se dalo posunovat tyčinkou a podle toho vydávaly tóny? Neviděla jsem je nikde už spoustu let, ale dostala jsem na ně chuť. Asi ani nemusím psát, že Arta ta vůně taky lákala a sápal se po klucích s ještě větší vervou.
Poslední fotka je úžasná. Poprvé jsem prcka viděla panáčkovat. Byli jsme v poli a po cestě jela paní s kočárkem. Artush to nejdřív omrkl zkušeným okem a pak ho ta veliká červená děsivá věc tak hrozně vylekala, že se celý rozklepal. Musela jsem za paní zajít a zeptat se, jestli si malý může ten kočárek prohlédnout, aby se nebál. Paní z něj byla samozřejmě unešená, takže to nakonec dopadlo v pohodě.
